17. červen 2008 | 18.00 |
Chcete si článek přečíst?
Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Jak vypnout blokování reklamy?
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Teď čerpám z toho, co jsme se dozvěděli na přípravce, ze zkušeností svých známých a různých lidí z diskuzí věnujících se adopci (tedy většinou konkrétních lidí, kteří mají doma už nějaké to adoptované dítě), z informací z internetu, knížek o adopcích, které jsem četla aj...
Moje rada: nečtěte Blesk a další podobné bulváry s příběhy o špatných koncích adopcí – samozřejmě, že existují, ale také vás může přejet autobus nebo zavraždit soused. Tyto deníky hledají hlavně senzaci a proč by psaly o normálních adoptivních rodinách, ve kterých to funguje normálně, to přece nikoho nezajímá... neposlouchejte také tetičky a známé, kteří znají nejmíň z páté ruky tragické příběhy o adopcích... většinou se pak zjistí, že to bylo trochu jinak nebo si dotyčná rodina vzala z dětského domova sama tři čtrnáctileté romské sourozence, kteří byli v původní rodině těžce týráni a ti, co si je brali nebyli absolutně připraveni na to, do čeho jdou, chtěli jim zkrátka jen pomoct a pak se diví, že jim to nevyšlo...
Nejlepší je konkrétně se seznámit s rodinami, kteří adoptované děti mají, další možnosti jsou v diskuzích na internetu např. na adopce.com (ale pozor, ze zkušeností těch, co ty děti opravdu mají doma )- všude tam narážím také víc na ty obyčejné rodiny, které žijí normálně, než na ty, kde to dopadlo špatně...
Na druhou stranu, podle toho, co jsem se dozvěděla, myslím, že realita je taková, že zatímco u hodně malých bílých zdravých dětí je riziko, že budou velké problémy jen o něco málo větší než u biologické rodiny, u dětí, které přijdou do rodiny až v pozdějším věku nebo častěji u dětí romských je to riziko už čím dál tím větší. Samozřejmě se to nedá posuzovat takhle obecně, protože každý člověk je jiný a nikdo se nechová stejně., ale dá se to vyčíst například z různých statistik.
Tím se dostáváme k tomu, kolik toho vlastně mají na svědomí geny a kolik se dá ovlivnit výchovou. Vědci i psychologové se o tom pořád přou, každý říká úplně něco jiného, ale například psycholožka na přípravce nám říkala, že už jí prošlo "pod rukama" pořádná řádka právě takovýchto dětí, zabývá se tím téměř celý život a pokud mělo dítě nějaký závažnější problém, většinou se jí moc nezdála ani ta rodina a že ví o málo případech, kdy by se rodiče opravdu strašně snažili a přitom to nevyšlo. Většinou tam však bylo jasné, že tam ta rodina přecenila svoje schopnosti.
Ale také zná takové případy, kdy byly velké problémy, i z biologických rodin. Ona si tedy myslí, že máme sice vrozené to, jací budeme povahově (jestli budeme temperamentnější, tišší, zakřiknutí nebo spíš výbušní), ale to, co je nebo není správné nás učí příklady našich rodičů nebo těch, kdo nás vychovávají. Také prostředí, v jakém vyrůstáme, do jaké se dostaneme party kamarádů a podobně... jestli budeme stejní jako naši rodiče nebo ne. Například já, i když jsem vlastní dcera svých rodičů jsem v některých věcech a vlastnostech úplně jiná, než oni, v něčem jim občas vůbec nerozumím, stejně jako oni mě, i když vím, že se máme rádi, stejně tak, když si vezmu mě a moji sestru....nejsem odborník, takže těch úvah už zanechám
Jen jeden praktický příklad: na přípravce jsme se seznámili s rodinou, která měla tři děti a žádala o čtvrté. Když jsem je poprvé uviděla, měli s sebou na první pohled postiženou holčičku. Říkala jsem si, že jsou dobří, že si dokážou adoptovat postižené dítě a vůbec mě nenapadlo, že ta holčička je jejich vlastní. Pak nám ještě ukazovali fotografie, kde byl jejich vlastní syn spolu s jejich adoptovaným. Ptali se nás, jestli poznáme, který je který. Skoro všichni jsme se spletli. Zatímco adoptovaný syn jim byl neuvěřitelně podobný, jejich vlastní vůbec. Také jsme se jich ptali, jak to s tím adoptovaným zvládají a oni nás podruhé překvapili tím, že s adoptovaným vůbec žádné problémy nemají, že je z nich všech největší pohodář a občasné problémy jsou spíš s tím druhým. Tak se v tom pak vyznejte
J
.
Každopádně je asi pitomost nutit dítě do něčeho, co chci já a co jeho nebaví. Doufám, že jednou v sobě najdu sílu to dokázat. Například mám hodně ráda muziku a moc bych chtěla, aby moje dítě hrálo na nějaký hudební nástroj. Ale pokud ho bude bavit fotbal, tak doufám, že ho dokážu podpořit zrovna ve fotbale.
Každopádně, jak jsem už psala, je docela hodně těžké najít v sobě, kde je ta hranice, co jsem ještě schopen zvládnout a co ne. Proto si myslím, že by nikdo neměl odsuzovat rodiny, kteří chtějí adoptovat dítě a netroufají si na dítě romské nebo postižené, rozhodně by se do toho neměli nechat přinutit okolím.
Další úskalí adoptovaného dítěte je v tom, jak ho bere okolí. Najde se spousta lidí, kteří adoptované děti už dopředu odsuzují a bohužel se tomu občas asi neubrání ani někteří adoptivní rodiče. Například moje kamarádka má dvojčata. Každé z nich má trochu jinou povahu, jedno je trochu výbušnější a povídala mi historku, jak její dvouletý synek "mlátil" babičku. Dokážu si představit, jak by se to bralo, pokud by byl adoptovaný. "Vidíš, to už se projevujou ty špatný geny..." Jak poznat, co ještě je a co není normální?
Zajímavý článek o genetice najdete třeba tady: http://jakub.hucin.cz/genetika.html
Zpět na hlavní stranu blogu