Formuláře, testy, dotazníky, potvrzení, posudky, kurzy rodičovství. To je jen stručný výčet, co čeká toho, kdo se rozhodne odvézt si z kojeneckého ústavu nebo dětského domova dítě. Úřední procedury protáhnou čekání na potomka na dva až pět let. Podle těch, kteří si složitým a zdlouhavým výběrem prošli, z toho někdy jde hlava kolem.

"Ani to nechápu, na co všechno to potřebují. Čím dál víc údajů, které neradi ukazujeme," popisuje zkušenosti žena v internetové diskusi.

Chceme modrookého a kudrnatého

Nejprve musejí manželé nebo osamělý žadatel o adopci navštívit sociálního pracovníka na obecním nebo krajském úřadě. Domů si odnesou několik dotazníků, ve kterých vyplní kromě osobních údajů i své představy o dítěti.

I přes omezenou "nabídku" dětí v ústavech úředníky zajímá i to, jak staré chtějí dítě, jakého pohlaví, barvy očí a vlasů. Pak už musí budoucí náhradní rodiče pustit úředníky domů. Sociální pracovník se podívá, jak možní noví rodiče žijí a jestli je jejich byt či dům vhodný pro ratolest.

Nejčastějšími důvody pro odmítnutí žádosti bývají zdravotní stav nebo věk žadatele, jindy třeba malý byt nebo hodně dětí v rodině.

Úřady zajímá i to, jaký je trestní rejstřík žadatelů, příjmy, fotografie, životopis. Někdy se odehraje ještě několik schůzek s úředníky a teprve pak přijde doporučení nebo zamítnutí žádosti o adopci.

Tento posudek putuje na kraj nebo magistrát, který pošle žadatele na psychologické vyšetření. Prý hodně důkladné. Pokud i po psychologickém vyšetření mají žadatelé o adopci zelenou, musí absolvovat ještě povinné kurzy přípravy na rodičovství.

Čekat, čekat, čekat

První nepříjemnou informací bývá pro manžele doba čekání. "Musím říci, že informace o čekací době v Pardubickém kraji mě srazila na kolena.

I přesto nám nezbývalo než čekat," popisuje zkušenosti maminka Martina, která se dozvěděla, že ji čeká asi pětileté čekání.

Nakonec si za čtyři roky a dva měsíce odvezla z dětského domova dvouletou holčičku a ročního chlapečka.

Mezitím si s manželem prošli úředním martyriem a školením. "Odborní pracovníci nás připravovali na všechny možné i nemožné negativní zkušenosti, typu nepočítejte, že dítě, které osvojíte, bude vzdělavatelné. Jsou to děti, které vychodí zvláštní školu," svěřuje se Martina. S odstupem času hodnotí školení jako zbytečné.

"Myslím, že odborníci na adopce by měli žadatelům spíše podávat informace typu – adoptivní rodič rovná se stejný rodič jako biologický. Není rozdíl být matkou adoptivní nebo matkou biologickou. Dítě je vaše bez ohledu na to, zda se vám narodilo, nebo ne," stěžuje si na povinnou přípravu budoucích rodičů.

Ani dvaačtyřicetiletá Mirka z Moravy, která si osvojila holčičku a poté chlapce, se od psycholožky se při sezeních nedozvěděla to důležité. Například že sžívání s dětmi může trvat dlouho a že může být bolestné. V jejím případě bolestné bylo a málem ji stálo i manželství.

Všechny ženy ale končí své vyprávění stejně: čekání a útrapy stály za to štěstí, které teď máme doma. Podle Marie Vodičkové z občanského sdružení Fond ohrožených dětí je celý proces výběru žadatelů příliš složitý a navíc nevýkonný.

"Před dvěma lety jsme navrhovali, aby příprava a přezkoušení proběhly během desetidenního pobytu za stálé přítomnosti psychologa, kdy by se dalo poznat o žadatelích více než nyní," připomíná nevyslyšený návrh Marie Vodičková. Úředníci ale nesouhlasí, několikaleté čekání je podle nich potřebné.

"Je důležité, aby se dostatečně prověřily rodičovské předpoklady osvojitelů," míní Miluše Vokálková, která má na starosti adopce v prvním pražském obvodu. Minimálně by to podle ní mělo být delší období, než jaké mají před sebou biologičtí rodiče, když se rozhodnou, že by chtěli zplodit dítě.

K adopci mohou jít děti, které jsou tzv. právně volné, což je podstatně menší část dětí v českých ústavech. U právně volného dítěte dali rodiče souhlas s osvojením nebo je soudy zbavily rodičovských práv. Řečeno právní mluvou je adopce státem garantovaný a zákonem ošetřený druh náhradní rodinné péče, při které přijímají manželé či jednotlivci za vlastní opuštěné dítě a mají k němu stejná práva a povinnosti, jako by byli rodiče.

U dětí, které nejsou právně volné, přichází v úvahu jen pěstounská péče. Pěstouni se starají o výchovu a hmotné zabezpečení dítěte (a stát jim na to přispívá), ale klasický rodičovských vztah mezi dítětem a pěstounem nevzniká.

Pěstounská péče je vždy časově omezená, například jen na víkendy nebo prázdniny. Dítě se přitom může stýkat se svými biologickými rodiči.

Podle současných zákonů lze adoptovat jen dítě. Vláda ale má v nejbližších dnech projednat možnost osvojit si i dospělého člověka. Měly by se tak řešit situace, kdy rodiče adoptují dvanáctiletého chlapce, ale jeho dospělého devatenáctiletého bratra si už osvojit nemohou. Nově by měly děti starší dvanácti let dávat s adopcí souhlas.

Jedeme do ciziny, natrvalo

Česká republika patří mezi země, kde žije nejvíce dětí v ústavech na 1000 obyvatel. Ústavy má za svůj domov na devět tisíc dětí a jejich počet se nemění. Naopak počet dětí, které se podaří adoptovat nebo umístit do pěstounské péče, meziročně klesá.

Stát se proto nebrání adopcím dětí do zahraničí. Ročně to bývají dvě až tři desítky dětí, například loni si rodiče z ciziny adoptovali podle Úřadu pro mezinárodně-právní ochranu dětí 21 dětí, do letošního srpna 15. Nejčastěji končí české děti v Dánsku, Německu, Itálii, Švýcarsku a Rakousku.

V posledních dvou letech ale pravidla pro adopci cizinci zpřísnila kvůli tragickému osudu tehdy tříletého romského chlapce Erika, kterého adoptovali švédští manželé. Erik ale necelého půl roku po osvojení zemřel a jeho rodiče byli podezřelí ze zanedbání péče a týrání. Počty dětí osvojených cizinci proto klesly, zatímco loni šlo do adopce do ciziny 21 dětí, v roce 2005 to bylo 53.

Odborníci jsou k zahraničním adopcím trochu skeptičtí, protože dítě v cizině ztrácí možné budoucí vazby na biologickou rodinu a sourozence. Všichni experti ale ctí pravidlo, že rodina je vždycky lepší než ústav.

Adopce do zahraničí je krajním řešením. Dítě je nejprve nabízeno k adopci rodičům z Česka, a teprve pak se dostává do registru dětí určených pro osvojení v zahraničí. V praxi to vypadá tak, že zatímco čeští žadatelé o adopci vyžadují dítě bílé pleti a zdravé, zahraniční klienti "nepohrdnou" romským dítětem nebo postiženým.

Ročně si podá žádost o osvojení 300 až 500 manželských párů nebo jednotlivců. Novou rodinu najdou ročně zhruba tři stovky dětí z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů. Pokud si manželé odvezou z kojeneckého ústavu dítě mladší než jeden rok, musejí ještě nějakou dobu počkat, než je matrikářka zapíše do rodného listu dítěte jako rodiče.

Teprve až když je dítě starší než jeden rok, mění se tzv. zrušitelná adopce na nezrušitelnou. Znamená to, že manželé už dítě nemohou vrátit a jsou zapsaní v rodném listě jako rodiče.

Většinou ale nebývají tzv. zrušitelné adopce problém, protože soud o osvojení žádají rodiče až po třech měsících tzv. preadopční péče. V té době ale žije dítě a náhradní rodiče v jakémsi právním vakuu.