Čekací doby
Čekací doby má každý jednotlivý kraj jiné, nejdříve se totiž děti nabízejí v rámce kraje, kde se narodily (nebo kde je někdo našel), když se pro ně rodiče nenajdou tam, putují do celorepublikového registru a když se ani tam pro ně nikdo nenajde, tak do mezinárodní adopce – tam často jdou děti romské, například v americe si prý klidně adoptují romské dítě, ale nikdy by si neadoptovali černocha. Na druhou stranu, rom v americe nebo černoch v čechách není tak obvyklý, takže je menší šance, že se třeba v pubertě dostane do nějakého romského nebo černošského ghetta.
Většinou se to počítá od podání žádosti, respektive, kdy vám přijde úředně razítko o přijetí žádosti, ještě než absolvujete přípravné kurzy a psychologické vyšetření. Některé kraje to mají však až od schválení žádosti, takže v tom je trochu zmatek.
Čekací doba se samozřejmě odvíjí od "požadavků na dítě", takže na zdravého bílého kojence, kterého chce většina bezdětných párů se čeká vždycky několik let. Jen velmi obecně, pro představu – na zdravé, bílé dítě do 1 roku se v Praze čeká cca 2-3 roky, teď už spíš 3 roky, žádostí o adopci totiž stále přibývá, zatímco dětí je pořád stejně, ve středočeském kraji něco přes 3 roky, v pardubickém kraji víc než pět let, někde na Moravě prý až 7 !!! let. ... Spousta lidí se diví, jak to, že je tolik dětí v dětských domovech a že je to jen vina státu, který je tam drží. Tahle mince má ale dvě strany. Chyby na straně státu jsou samozřejmě velké – občas se na nějaké dítě prostě "zapomene", když nabídne dětský domov dítě do mezinárodní adopce, má za to body, občas se i některé "tety" do dětí zamilují a brání dětem jít do rodin, nejhorší je asi liknavost našich soudů – je běžné, že soudní spor se táhne třeba pět nebo víc let, pro majetkový spor je to sice nepříjemné, ale v podstatě se nic neděje, jenže miminko, které je úplně ideální a s nadšením by ho bral kdokoliv mápo pěti letech soudů už hodně malou šanci dostat se do rodiny a také spoustu psychických problémů ze života v ústavu..takže je to vlastně začarovaný kruh.
Ta druhá strana, o čem už málokdo ví je, že v dětských domovech je sice hodně dětí, ale dětí, které nikdo nechce, někdy se jim bohužel nedaří najít ani pěstounská rodina, je tam cca 60% dětí romských, dále postižených nebo těch, které právě nejsou právě volné...
Čekací doba na pěstounskou péči je obecně kratší, protože potencionálních pěstounů bývá méně, než lidí žádajících o adopci.
